Zdravím vás. V poslední době jsem viděla spoustu verzí různých pohádek a samozřejmě spustu pohádek. Řekla bych, že tato posedlost je očividně jedním ze stupňů mého podivného dospívání, ale nevadí. Jelikož jsem si všimla Fenrina nápadu rozhodla jsem ji poněkud následovat, ale vymyslela jsem to jinak. Jaké role by asi měli postavy Hetalie v opravdových pohádkách? Tenhle příběh bude vyprávět jeden z nich, zda-li pak poznáte o koho se jedná? A kdo je ta osoba na konci? Jen bych ráda ještě upozornila, že nikdy není nic, tak jak se zdá a tak se můžete velmi snadno splést... 

 Čtení mě vždy bavilo. Mám rád ty chvíle klidu, kdy si můžu vychutnat napínavý příběh se sympatickým hrdinou. Většinou si vezmu i pár sušenek a sklenici mléka, abych nemusel vstávat od čtení a opustit tak úžasný svět stvořený autorem. Včera jsem přečetl Annu Kareninovou, ale dnes? Byl jsem donucen otevřít latinu. Nechápu, na co se musím učit tento mrtvý jazyk. Myslím, že je to naprosto zbytečné.

 Nicméně po nudném odpoledni přišel výborný oběd a po obědě jsem se vydal projít zahradou. Konečně zmizel sníh, i když prý jen na chvíli. Ale aspoň tak. Trávník je tak nádherně zelený a nevěřili byste, jak rychle dokážou rostliny vyrazit ze země na pouť za sluníčkem.

 "Koťátko!" Vykřikl jsem, když jsem zahlédl malé bíle stvoření s dlouhou srstí a velikýma zelenýma očim

 Utíkalo přede mnou. Běžel jsem za ním čím dál od domu. Pronásledoval jsem to roztomilé stvoření až na pokraj lesa, kde se zastavilo před velikým stromem s dírou v kmeni.

 "Pojď sem čiči..." Skočil jsem po něm, ale uskočilo a já se dostal přímo do té vykotlané díry. Ovšem byla to velká klouzačka a já se najednou řítil dolů...

 Připadalo mi to jako věčnost, ale nakonec jsem dopadl na velkou měkkou postel. Kdyby tam nebyla, asi bych už nevstal.

 Avšak rozhlédl jsem se kolem. Byla tu jen jedna cesta, která možná, opravdu jen možná mohla vést zpátky na povrch, ale tím jsem si nebyl jistý. Je tu i poměrně teplo, takže bych si tipnul, že se nacházím hluboko podzemí, což znamená, že vylézt po té podivné skluzavce je nereálné. Jediná cesta je jít v před a doufat, že najdu cestu, která mne odtud dostane.

 A tak jsem se vydal vpřed. V tunelu byla tma, ale pak zčista jasna, jakoby se automaticky rozsvítila světla, ale byli to, ony to vážně jsou houby! Musí to být nějaký zvláštní druh, ještě nikdy jsem o takových houbách nečetl. Museli se vyvíjet opravdu velmi dlouho.

 Ale tím jsem se nezatěžoval a šel jsem dál. Zvláštní, že sjedu někam skluzavkou jako Vendy v Petru Panovi. Zvláštní, že jsem chytal koťátko přesně tak, jako se legendární Alenka pokoušela chytit bílého králíčka. Jak ironické. A jsem dokonce neznámo kde, což mi začíná připomínat román Julese Verneho. Zvláštní, že by byly všechny ty knížky napsány podle skutečnosti? Pochybuji, tomu může věřit jen nějaký přihlouplý jedinec. (pozn.: Vy víte, koho myslím.)

 Po chvilce se konečně někam dostávám. Ale co to je? Opravdu vidím vodopád a velkou řeku? Tady? A dokonce přes ni vede i most. A je tady zelená tráva, stromy a květiny. Ale navíc je tu světlo. Zajímalo by mě, odkud vychází, to je mi skutečnou záhadou, slunce sem přece nesvítí a kdyby ano, foukalo by sem a byla by tady zima. Ano, to teplo tady mne donutilo sundat si svůj zimní kabát, ještě bych se v něm uvařil.

 "Hm, kdopak k nám přišel na návštěvu?" Na rameno mi lehce dopadl nějaký chladný kov. Neměl jsem odvahu se otočit, ale už ten hlas mě zaujal.